Předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka se ocitl v menšině při rozhodování o jednom z dlouholetých sporů mezi finanční správou a opavskou společností FAU. Rozšířený senát soudu rozhodl poměrem čtyř hlasů proti třem, že stát nemusí firmě vrátit peníze vymožené na základě zajišťovacích příkazů, které později zrušil soud. Výsledek je významný nejen pro samotnou společnost, ale také pro další daňové spory. Potvrzuje totiž, že za určitých okolností může finanční správa použít vymožené prostředky na úhradu doměřené daně ještě předtím, než příslušné platební výměry nabudou právní moci.

Případ sahá do roku 2016, kdy Specializovaný finanční úřad vydal proti společnosti FAU zajišťovací příkazy a následně přistoupil k jejich exekučnímu vymáhání. Takový postup umožňuje správci daně zajistit peníze ještě před konečným stanovením daňové povinnosti, pokud má důvodné obavy, že pozdější výběr daně bude ohrožen. Pro podnikatele však může představovat mimořádně tvrdý zásah, protože mu finanční úřad může odebrat značné prostředky v době, kdy se o samotné daňové povinnosti stále vede řízení.

Krajský soud v Ostravě zajišťovací příkazy v roce 2017 zrušil. Společnost však peníze zpět nezískala. Finanční správa je mezitím použila na úhradu doměřené daně z přidané hodnoty. Právě tento postup se stal předmětem dalšího soudního sporu, v němž se střetly dva odlišné výklady daňového řádu. Rozhodující bylo, zda stát mohl s vymoženými penězi nakládat jako s úhradou daňového nedoplatku, přestože platební výměry ještě nebyly pravomocné.


Čtyři soudci rozhodli, tři byli proti

Spor se dostal před rozšířený senát Nejvyššího správního soudu kvůli rozdílným závěrům jeho jednotlivých senátů. Zatímco šestý senát v roce 2023 přistupoval k údaji o splatnosti ve výměrech jako k poučení a rozhodující význam přikládal zákonné úpravě, devátý senát v lednu 2024 vycházel ze splatnosti výslovně uvedené ve výroku správního rozhodnutí. Rozdílný přístup nakonec posuzoval také Ústavní soud, který dospěl k závěru, že jde o právní rozpor vyžadující sjednocení rozhodovací praxe.

Rozšířený senát tvořilo sedm soudců. Předsedal mu Filip Dienstbier a mezi jeho členy byl také předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. Většina čtyř soudců nakonec přijala výklad příznivý pro finanční správu. Podle jejich závěru se platební výměr mohl stát vykonatelným ještě před nabytím právní moci, protože odvolání v daňovém řízení nemá automaticky odkladný účinek.

Soudci přitom připustili, že finanční úřad při stanovení splatnosti pochybil. Podle většiny však tato chyba sama o sobě neznamenala, že peníze musely být po zrušení zajišťovacích příkazů vráceny. Společnost měla nezákonně stanovenou splatnost napadnout přímo v řízení o platebních výměrech. Pokud takové rozhodnutí nebylo změněno nebo zrušeno, musel z něj správce daně při nakládání s penězi vycházet.


Takový závěr ovšem nezískal podporu všech členů rozšířeného senátu. Proti se postavili tři soudci, kteří považovali výklad většiny za problematický. Aleš Roztočil a Lenka Krupičková upozornili na zvláštní ustanovení daňového řádu upravující nakládání se zajištěnou částkou. Podle jejich názoru se tyto peníze mohou převést na úhradu daně až ve chvíli, kdy je daň pravomocně stanovena. Pokud byly zajišťovací příkazy zrušeny dříve, měly se prostředky stát vratitelným přeplatkem.

Šimka odmítl výklad většiny

Samostatné nesouhlasné stanovisko připojil předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. Ten nezpochybnil obecnou zásadu, podle níž se správní rozhodnutí považují za správná, dokud nejsou příslušným postupem změněna nebo zrušena. Podle jeho názoru však měla v tomto případě dostat přednost zvláštní zákonná pravidla pro zajištění daně. Zrušením zajišťovacích příkazů před nabytím právní moci platebních výměrů podle něj finanční správa ztratila právní důvod, na jehož základě peníze držela.

Šimka přitom svůj nesouhlas formuloval věcně a bez dramatických závěrů. „Ale svět se tím jistě nezboří,“ poznamenal v závěru svého stanoviska. Dal tím najevo, že rozhodnutí většiny respektuje, přestože je přesvědčen, že existoval vhodnější a méně problematický právní výklad.


Výsledek je důležitý i pro další podnikatele, kteří se dostanou do obdobného sporu s finanční správou. Ukazuje, že samotné soudní zrušení zajišťovacího příkazu nemusí automaticky znamenat vrácení všech vymožených prostředků. Rozhodující může být také obsah následně vydaných platebních výměrů, jejich vykonatelnost a způsob, jakým daňový subjekt jednotlivá rozhodnutí napadl.

Zároveň však nejde o neomezené oprávnění finanční správy ponechat si peníze z každého nezákonného zajišťovacího příkazu. Rozhodnutí se vztahuje ke konkrétní právní situaci, v níž správce daně vydal další platební výměry, stanovil v nich okamžitou splatnost a tyto výměry nebyly v příslušném řízení změněny ani zrušeny. Právě souběh těchto okolností byl pro většinový závěr podstatný.

Pro firmu FAU tak dlouholetý spor skončil nepříznivým právním závěrem o vrácení vymožených peněz. Přesto rozhodnutí nebylo mezi soudci jednoznačné. O výsledku rozhodl jediný hlas a proti přijatému výkladu se postavil i samotný předseda Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí tím současně připomíná, jak zásadní důsledky může mít v daňovém řízení jediný údaj o splatnosti a jak obtížné může být pro podnikatele získat zpět peníze, které stát původně vymohl na základě později zrušeného zajišťovacího příkazu.