Když Ursula von der Leyenová přednesla v Evropském parlamentu projev o stavu Unie, zvolila velké téma „evropského momentu nezávislosti“. Slíbila tvrdší postoj vůči Rusku, další pomoc Ukrajině a nově také obrat v politice vůči Izraeli, včetně návrhu na omezení obchodu a sankce proti extremistickým představitelům. Současně hájila kontroverzní transatlantickou dohodu, jež měla odvrátit obchodní válku s USA. Reakce poslanců však odhalila hlubší problém, kterým je rozpor mezi rétorikou o soběstačnosti a konkrétními kroky, které Evropu činí závislejší (energeticky, obchodně i regulačně).

Nejostřeji rezonoval spor o takzvaný „Trumpův deal“. Podle Bílého domu zajistí, že EU do roku 2028 nakoupí 750 miliard dolarů americké energie a investuje 600 miliard v USA. Kritici v Evropě mluví o jednostranné ústupnosti a odlivu kapitálu přes Atlantik. Šéfka socialistů Iratxe García to ve Štrasburku shrnula přímo: „Kde je Evropa, když podepíšete neférovou dohodu s Trumpem a přijmete cla bez odvety?“ Dodala, že její skupina S&D bude požadovat úpravy dohody. Nespokojenost tak nezní jen od „populistů“, ale i od centristů a levice, kteří vidí nesoulad mezi sliby o industrializaci a reálným odlivem investic.


Paradoxní obrat nastal i vůči Izraeli. Po měsících tlaku části europoslanců a nevládních organizací navrhla von der Leyenové pozastavit část obchodních vztahů a uvalit cílené sankce. Jde o její dosud nejtvrdší kritiku izraelské vlády. Unie je však roztříštěná: Německo, Rakousko či Maďarsko tradičně brzdí, zatímco jiné státy volají po tvrdším postupu. Politicky jde o posun, který prezidentka Komise ještě před pár týdny neměla na své straně.

Vnitřní spor se odráží i v postoji lidovců. Jejich lídr Manfred Weber tlačí na „nevratnou“ integraci v zahraniční a obranné politice a zpochybňuje rámec národní suverenity. Přestože výraz „Potěmkinova vesnice“ koluje hlavně na sítích jako parafráze jeho vystoupení, trend je jasný. Hlavní proud EPP směřuje k federalizačnímu projektu, nikoli k vyvažování. To vysvětluje i ostrou rétoriku proti novým patriotickým frakcím a technologickým platformám, které jsou líčeny jako „kolonizátoři“ Evropy s přímým dopadem na spory o internetovou regulaci a hranice svobody projevu.

Na opačném pólu spektra využil příležitost Jordan Bardella (Patriots for Europe). Označil Komisi za instituci, která selhala v obchodu, konkurenceschopnosti i migraci, a spolu s frakcí zahájil proces nedůvěry. Přidala se i Levice. Obě skupiny upozorňují na slabá místa Komise, kterými jsou rozdíl mezi sliby farmářům a otevřením trhu levným dovozům, proklamovanou autonomií a faktickou orientací na USA či bezpečnostními balíčky, které neřeší situaci na hranicích ani v ulicích. Ať už návrhy na sesazení dopadnou jakkoli, říjnová hlasování ukážou, kdo za předsedkyní skutečně stojí.


V zahraniční a bezpečnostní politice Komise zopakovala podporu Ukrajině, představila myšlenku „reparační půjčky“ opřené o výnosy ze zmrazených ruských aktiv a navrhla posílení evropských bezpilotních kapacit. Vše zapadá do linie „Readiness 2030“, tedy snahy posunout obranné investice od symbolů k reálné průmyslové politice. I zde však naráží na limity: sdílení rizik mezi státy, kapacitní omezení zbrojního průmyslu i roztříštěnost politické vůle.

Projev von der Leyenové se snažil spojit tři linie: „nezávislost“, „bezpečnost“ a „obranu demokracie“. Čím více ale Komise slibovala, tím zřetelněji vystupovaly rozpory. Energetická a obchodní závislost na USA oslabuje industrializační sny. Otevření Mercosuru podrývá sliby farmářům. A projekt „mediální odolnosti“ oslabuje étos evropské svobody.

Evropská politika tak stojí před volbou. Buď přijme centralizaci, která se bude prosazovat pod hlavičkou „bezpečnosti“ a obchodních závazků, nebo vrátí agendu k měřitelné konkurenceschopnosti, skutečné energetické diverzifikaci a regulaci, jež chrání svobodu, nikoli jen reputaci institucí.