I těm z nás, kteří nevěřili příliš optimistickým přáním o jistém vítězství americké pravice, z jejich výsledků došlo, že je Amerika beznadějně nalevo, že to Američanům nevadí a že žádným významným faktorem nebyl ani evidentně nikoli v dobré formě se nacházející prezident Biden. Je to sdělení i u nás těm, kteří si myslí, že každý vidí beznaděj dnešní vládní koalice stejně jako oni. Nevidí.

Zdánlivě příznivou zprávou je pokles meziroční říjnové inflace na – jinak samozřejmě hrozivých – 15%. Proč jen zdánlivě? Příznivou zprávou by to bylo, kdyby k poklesu míry inflace došlo bez manipulace státu s cenovým indexem. Zastropování cen se do cenového indexu jistě ještě nepromítlo. Označovat sociální dávku, tzv. úsporný tarif, za snížení ceny je nesmyslem. Pamětník ve mně si vzpomíná, že jsme za komunismu také nevěřili oficiálně vykazovanému indexu maloobchodních cen. Tehdy se vedle standardního indexu, založeného na konceptu spotřebního koše, vypočítával či odhadoval index tzv. ceny průměrného nákupu (snad mne někdo upřesní, pokud to nenazývám úplně přesně). Pokud si dobře vzpomínám, když byl index maloobchodních cen plus 1%, tento index vykazoval plus 5, 6 až 8%. O tolik se zvýšila cena průměrného nákupu, i když ceny zdánlivě zůstaly beze změny. Pokud se nemýlím, tento druhý index se už dnes nekonstruuje.

Tento týden také probíhá mediálně sledované poplácávání se po ramenou těch, kteří uvěřili teorii lidmi způsobeného globálního oteplování. V egyptském Sharm El Sheikhu se stanovují další „odvážné“, ale hloupé cíle ve snižování emisí CO2. I náš premiér Fiala, který zaslouží obdiv za zvládání nepřetržitého cestování, tam slíbil, že do roku 2030 snížíme emise metanu o 30%. Obdiv zaslouží za to, že to ví tak přesně, i když to možná neví, ale myslí si, že to naší ekonomice může přikázat. Jak to ale udělá, nevím.