Začínají si uvědomovat, že to chce „vyhrnout si rukávy“ a pustit se do práce. Zapomenout na nějaké modernistické, progresivistické, postdemokratické postoje. Něco zásadního se změnilo a naše chování je tomu třeba přizpůsobit.

Politici domácí i evropští však „jedou dál“, jako by se nechumelilo. Sice hrdinně zastropovávají ceny, ale zapomínají přitom na jednu elementární pravdu, kterou mi po mé návštěvě Brna napsal jeden z účastníků mítinku: „Inflace je jako valící se řeka, zde se ucpe a jinde se divoký proud inflace provalí“. Tu „divokost“ inflace si lidé neuvědomují, ale každý spotřebitel ví, že jsou cen desetitisíce (stejně tak to ví každý manažer firmy) a že si žijí svým vlastním životem.

Uvedu dva příklady onoho „nechumelení se“. Ministerstvo práce a sociálních věcí poslalo do připomínkového řízení novelu zákoníku práce, která je v médiích uváděna hesly „Na práci z domu bude nárok“. Zaměstnanci budou mít právo si o home office zažádat a „pokud se prokáže, že zaměstnavatel žádosti nevyhověl i přesto, že mu v tom nic vážného nebránilo, bude mu hrozit pokuta až do výše 300 000 korun.“ Je to myšleno vážně? Kdo bude posuzovat ono „vážné“? Je evidentní, že se navlékáme do další pasti.

Všichni snad víme, že je dnešní energetická krize vyvolána podporou tzv. obnovitelných zdrojů a brzděním používání fosilních paliv. Na to můžeme mít každý jiné názory, ale teď jsme uprostřed v historii neznámé energetické krize, ne v teoretické debatě o vlivu CO2 na globální teplotu. Poslanci Evropského parlamentu podpořili zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na výrobě energie v EU na 45 % do roku 2030. Právě teď, kdy všichni vědí, že je třeba vrátit se k uhlí a vrátit se k jaderné energetice. Ti poslanci to nevědí? Ti poslanci chtějí poroučet větru, dešti, jako se to chtělo za komunismu? Poslanci zapomínají, že je sice možné něco zakázat nebo přikázat, ale že není možné odhlasovat si „vyšší energetickou účinnost“. Mohou zakázat uhelnou elektrárnu, ale nemohou přikázat vyšší účinnost, efektivitu, produktivitu. Ta je výsledkem fungování ekonomiky, nikoli jejím „vstupním datem“.

Zahraniční minipoznámka. Ve Švédsku získala pravice zcela unikátně většinu v parlamentu, v Riksdagu. To je revoluční změna. Dnes ráno mi někdo píše ze Švédska, zda budeme v institutu reflektovat švédské volby. Jejich výsledek nás potěšil. Potěšilo nás, že vyhrála čtyřčlenná pravicová koalice, potěšilo nás, že v ní nejvíce, 20,5 %, získali Švédští demokraté. Mimochodem, strana, která mi v roce 2016 udělila ve Stockholmu „European Freedom Award“. Nejznámější švédský hotel se pak omlouval svým klientům, že tuto slavnostní akci uspořádal. Tak silně byla před šesti lety tato strana ve švédském progresivistickém světě odmítána.