Když byl Marco Rubio ještě dítě, trávil dlouhé hodiny se svým dědečkem Pedrem Víctorem Garcíou. Starší muž kouřil doutníky, sledoval politiku a vyprávěl vnukovi o Kubě, Fidelu Castrovi, Ronaldu Reaganovi i o zvláštní úloze Spojených států ve světě. Rubio později označoval dědečka za jednoho z lidí, kteří nejvíce ovlivnili jeho politické myšlení. Ve své autobiografii An American Son vzpomíná, že jako dítě dokonce prohlašoval, že jednou povede armádu kubánských exulantů, svrhne Fidela Castra a stane se prezidentem svobodné Kuby.

Za jiných okolností by z takové dětské představy zůstala jen rodinná historka. Z Rubia se však stal americký ministr zahraničí a jeden z nejvlivnějších představitelů administrativy Donalda Trumpa. A Kuba se v roce 2026 znovu dostala do centra americké politiky.

Trumpova administrativa výrazně zvýšila tlak na Havanu. Bílý dům 1. května vydal exekutivní příkaz 14404 rozšiřující možnosti sankcí proti kubánskému vedení a subjektům, které podle Washingtonu podporují represivní aparát nebo ohrožují americkou národní bezpečnost. V květnu následovaly sankce proti podnikům spojeným s kubánskou armádou a v červnu Spojené státy zasáhly také státní ropnou společnost CUPET. Začátkem srpna Washington uvalil další sankce na pět kubánských subjektů a osm osob spojených s nákupem zbraní a vojenskými vztahy Havany s Čínou a Ruskem.

Současně však Spojené státy nabízejí pomoc přímo kubánskému obyvatelstvu. Rubio v květnu představil příslib pomoci ve výši 100 milionů dolarů a v červenci odletěl na Kubu první americký humanitární let. Washington tak kombinuje tlak na stát s pokusem oddělit kubánskou vládu od obyvatel ostrova.

Americké ministerstvo spravedlnosti navíc v květnu zveřejnilo rozšířenou obžalobu bývalého kubánského vůdce Raúla Castra a dalších pěti osob kvůli jejich údajnému podílu na sestřelení dvou neozbrojených civilních letadel organizace Brothers to the Rescue v roce 1996, při němž zahynuli čtyři lidé. Obžalovaní jsou podle amerického práva považováni za nevinné, dokud jejich vina nebude prokázána.


Rodinný příběh byl složitější než politická legenda

Rubio se narodil v Miami v roce 1971. Kuba je součástí jeho identity, přestože sám na ostrově nevyrůstal. Jeho rodinná historie je ale složitější než jednoduché vyprávění o útěku před Castrovým komunismem.

Rubio v minulosti opakovaně vytvářel dojem, že jeho rodiče opustili Kubu v souvislosti s nástupem Fidela Castra. Dokumenty zveřejněné deníkem Washington Post však ukázaly, že Mario a Oriales Rubiovi přijeli do Spojených států 27. května 1956, tedy více než dva a půl roku před Castrovým vítězstvím. Příběh jeho dědečka byl jiný.

Pedro Víctor García rovněž odešel do Spojených států v roce 1956. Nedařilo se mu však najít stabilní práci a v lednu 1959 se vrátil na Kubu. Později se s novými poměry rozešel a v roce 1962 znovu zamířil do USA. Zůstal tam navzdory příkazu k deportaci a později získal trvalý pobyt.

Pro pochopení Rubia však nejsou nejdůležitější imigrační dokumenty jeho rodiny. Podstatnější je prostředí, ve kterém vyrůstal. Miami se po kubánské revoluci stalo politickým a kulturním centrem exilové komunity, jejíž identitu určovala ztráta vlasti a odpor ke Castrovu režimu. Pro část této komunity nebyla Kuba vzdálenou zahraniční zemí, ale domovem, ke kterému se jednou chtěla vrátit.

Rubio tento pohled vstřebával prostřednictvím svého dědečka. List The Washington Post jej popsal jako jeho nejbližšího přítele z dětství, milovníka Ronalda Reagana, novin a politických debat. Tady se formovala důležitá část Rubioova pozdějšího politického přesvědčení.


Kuba už není jen Kuba

Tady se osobní příběh začíná překrývat se strategickými zájmy Washingtonu. Pokud by šlo pouze o historický spor s komunistickým režimem, význam Kuby by mohl být po skončení studené války podstatně menší. Sovětský svaz neexistuje a Kuba sama nepředstavuje vojenskou mocnost schopnou Spojené státy přímo ohrozit.

Washington dnes ostrov sleduje v širším kontextu soupeření s Čínou a Ruskem a snahy obnovit dominantní americké postavení na západní polokouli. Proto srpnové americké sankce mířily také na kubánské představitele a instituce spojené s vojenskými vztahy s Pekingem a Moskvou.

Rubioův osobní postoj tedy americkou strategii vůči Kubě nevytváří. Ta je mnohem starší než jeho politická kariéra. Může však ovlivňovat způsob, jakým Washington vybírá mezi jednotlivými možnostmi. A současná situace poskytuje zastáncům tvrdého přístupu argument, který dlouho neměli: Kuba je mimořádně oslabená.

Ostrov prochází jednou z nejhlubších hospodářských a energetických krizí své moderní historie. V některých částech země trvají výpadky elektřiny více než dvacet hodin denně, nedostatek paliv zasahuje dopravu, výrobu potravin i turistický průmysl a během července se národní elektrická síť několikrát zhroutila.

Americké sankce a omezení dodávek ropy tuto situaci dále zhoršují, nejsou však její jedinou příčinou. Kubánská ekonomika dlouhodobě trpí nízkou produktivitou, nedostatkem deviz, zastaralou energetickou infrastrukturou a strukturálními problémy státem řízeného hospodářství.

Pozoruhodná je proto reakce samotné Havany. Kubánská vláda schválila 176 opatření, která mají otevřít větší prostor soukromému podnikání a zahraničnímu kapitálu. Pokud budou skutečně realizována, půjde o významný posun od tradičního ekonomického modelu ostrova.


Washington tak dnes používá sofistikovanější kombinaci nástrojů než pouhou izolaci. Tlak na státní sektor, sankce proti vedení a armádě, současně ale humanitární pomoc a omezené ekonomické kanály směřující mimo kubánský stát. To už není pouze klasické embargo. Je to pokus změnit vnitřní ekonomickou rovnováhu ostrova.

Pád režimu není totéž jako vznik stabilní Kuby

Tady začíná největší strategická otázka celého amerického přístupu. Washington se snaží kubánský komunistický režim oslabit prakticky od jeho vzniku. Nejznámější pokus skončil katastrofou v Zátoce sviní v roce 1961, kdy invaze kubánských exulantů podporovaných Spojenými státy nedokázala Castrovu vládu svrhnout.

Následovaly desítky let sankcí, tajných operací, diplomatické izolace a ekonomického tlaku. Za Baracka Obamy přišlo krátké období oteplení. Režim přežil všechno. Současná situace je však v jednom ohledu jiná. Kuba vstupuje do dalšího kola konfrontace hospodářsky velmi oslabená. To ale ještě neznamená, že změna režimu automaticky vytvoří stabilnější zemi.

Moderní americká zahraniční politika nabízí dostatek příkladů, kdy bylo odstranění nepřátelské vlády jednodušší než vytvoření funkčního politického uspořádání, které po ní následovalo. Na Kubě by se případná destabilizace velmi rychle dotkla samotných Spojených států.

Ostrov leží nedaleko Floridy. Rozpad státních struktur by mohl vyvolat rozsáhlou migrační vlnu, ekonomický chaos a boj o politickou moc. Otevřely by se také otázky majetku znárodněného po revoluci, vztahu kubánské diaspory k nové vládě a budoucnosti velkých státních podniků.


Americká politika tedy není jen přípravou na vojenské řešení. V současnosti je především kombinací ekonomického nátlaku, politického tlaku, podpory soukromého sektoru a nabídky alternativního vztahu pro případ budoucí politické změny.

Tady se rodinný příběh Marca Rubia setkává s realitou státní moci. Chlapec naslouchající dědečkovi si mohl představovat okamžik, kdy se exulanti vrátí do svobodné Havany. Ministr zahraničí musí řešit složitější otázku: co by se stalo následující den?

Rubioův životní příběh pomáhá vysvětlit intenzitu jeho postoje ke Kubě. Bylo by však chybou redukovat současnou americkou politiku na osobní spor jednoho muže s režimem, který poznal prostřednictvím rodinných vzpomínek.

Dnes se totiž spojují dva dlouhodobé proudy. Rubio prosazuje změnu politického uspořádání Kuby prakticky po celou svou politickou kariéru. Trumpova administrativa zároveň považuje ostrov za součást širšího zápasu o podobu západní polokoule a omezení čínského a ruského vlivu. Současná kubánská hospodářská krize vytvořila okamžik, kdy se oba směry mohou mimořádně silně propojit. A to je pro budoucnost Kuby důležitější než dětský slib pronesený kdysi na verandě v Miami.



Zdroje: 1. The Washington Post – Marco Rubio’s hard line on Cuba⁠; 2. The Washington Post – Rubio’s family story and the 1956 migration from Cuba⁠; 3. The White House – Executive Order 14404 on sanctions against Cuba⁠; 4. U.S. Department of Justice – Indictment of Raúl Castro and five co-defendants⁠; 5. Reuters – Cuba marks Fidel Castro centenary amid deepening economic crisis⁠